------Park-----------

Po takové veselé konverzaci s Fritzem se rozhodl, že se odebere do parku na kratší procházku. Čerstvý vzduch prospíval zdraví a mohl si na chvíli vyčistit hlavu. Stále si přemítal v hlavě jeho úkol, byl to dost dobrý nápad zajít do divadla, ale času bylo dost. Sáhl si do kapsy a vytáhl si svoje zlaté hodinky, aby se do nich podíval. Potom je ihned zaklapnul. Z kapsy u kalhot si vytáhl pouzdro s cigarety a jedno si vzal. Lehce s ním přejel po rtech a potom ho zapálil, na chvíli se zastavil. Podíval se po lidech kolem a vydechl šedivý dým. Nechápal jej, připadal mu až moc paranoidní. Všude může být žid, na jednu stranu měl pravdu, na druhou měl tušení, že budou tak velký strach, že se raději budou schovávat ve svých dírách, aby je náhodou někdo nezastřelil. Z vnitřní kapsy saka si vytáhl placatku a dlouhým lokem se napil whisky. Opíjel se zásadně doma, nikdy na veřejnosti, přece jenom, rád si udržoval svoje dobré jméno.

Poslední dny a noci byly pro Aurelii skutečně těžké. Ani si nepamatuje, kdy naposledy se pořádně vyspala na posteli nebo do sebe dostala plnohodnotné jídlo, kterého v posledních měsících bylo pomálu. Její čas se neměřil na dny a noci, ale na příjezdy nových pacientů a ošetřování raněních v nemocnici. Měla to obrovské štěstí, že i přes její pochybný původ směla nadále pomáhat v nemocnici. Především díky hrdinskému řediteli a zmatku, který tam panoval. A dnešní den nebyl vyjimkou. Nad ránem přivezli další raněné vojáky a mezi nimi byl jeden německý. Ačkoliv v životě viděla spousty červené životadárné tekutiny a byla přesvědčená, že sejí již nemůže nic dotknout, tento obraz se jí zaryl hluboko do mysli. Německý voják byl velmi mladý. Měl krásné modré oči a vlasy barvy pšenice. Na pravé polovině hadry překrývaly ránu. Když je odhrnula, naskytl se jí pohled na chlapcův mozek. Když si vzpomene na obraz krve, jak zbarvuje blonďaté vlasy do ruda a ten mladý křičel německy, že nechce umřít a prosil ji, už tak otřesený žaludek se scvrknul do velikosti švestky a mladé děvče muselo polknout, aby rozehnalo nevolnost. Proto požádala o den volna, aby se stihla s tímto zážitkem vyrovnat a zítra nastoupit do nemocnice jako kdyby se nic nestalo. A co by to bylo za den volna, kdyby nezavítala do parku. Jako malá do zeleného království chodila s rodiči, kdykoliv jí něco trápilo. Okolní klid a příroda jí vždy dokázala uklidnit. V bledých nemocničních šatech, pokryté na některých místech krví, zahalená jen do tmavě modrého kabátku projde železnou branou parku. Od poslední návštěvy se zdejší prostředí změnilo. Během války neměl park kdo udržovat a tak pomalu zarůstal a chátral. A místo lidské společnosti se musela spokojit s havrany a krkavci, kteří lemovali železnou bránu. Své kroky zastavila u jedné z laviček podél cesty, aby se mohla posadit na ledovou dřevěnou desku a na malou chvíli nechat odpočinout vzpomínkám na dnešní službu. "Nádech a výdech. " Zhluboka se nadechne, napočítá do deseti a poté mělce vydechne, aby zklidnila tělo a také mysl. Dokonce si i z kapsy kabátu vezme jablko. První jídlo za několik dní.

Moc lidí se nechodilo, také proč by sem mělo chodit. Celý park připomínal spíše hrůzu, než dominantu města. Díval se na fotky před válkou, musel uznat, že tento park byl opravdu překrásný. Byla jej škoda, taková krásné místo, kde se dalo projet na koni. Potom jej uvázat okolo stromu a lehnout si pod něj. Prostě jenom tak odpočívat. Jeho pozornost se však po chvíli přesunula na dívku, která si přisedla o kousek dále. Její výraz byl až silně melancholický. Vložil cigaretu opět do úst, aby z ní mohl popotáhnout. Pak slabým výdechem vydechl šedivý dým a založil jednu ruku do kapes. Chvíli přemýšlel, jestli tu dívku má nechat o samotě nebo přijít blíže. Musel uznat, že byla vcelku krásná. Taková akorát pro Fritze. Lehce se uchechtl nad touto myšlenkou. Pak se tedy rozhodl, jeho krok nabral směr k ní. Byl pomalý a lehký, neměl v úmyslu jí nějak vyděsit, ale možná se mohl trochu s někým sblížit, samozřejmě jeho stylem. Po cestě si sundal svojí čepici, aby si upravil kratší vlasy a opět si jí nasadil. Pak se zastavil trochu u ní a zadíval se kolem sebe. "Válka je velice zvláštní věc, aye?" pověděl jenom tak do větru a přelétl si jí pohledem, připadala mu zvláštní. Že by vystresovaná prací? nevěděl

Ačkoliv se snaží nemyslet na toho chlapce, neustále se myšlenky vrací k té bledé tváři. Na svojí paži cítí jeho silný stisk, když se snažila odejít. Nejspíše do večera se jí na bledé kůži zbarví po tomto stisku modřina. Nedovolil jí odejít a pořád opakoval, že nechce zemřít. A že se moc bojí. Nikdo z doktorů a ani sester neměl čas pro tohoto chlapce, protože byl odsouzen k smrti. Nemělo smysl na něho plýtvat vzácným a drahým nemocničním materiálem, když se mohl využít pro někoho, kdo ještě naději měl. Byla to chyba, měla se mu vytrhnout a nechat jej zemřít osamotě. Jenže to její povaha nedovolila. Věděla, že lítost v nemocnici je cestou do pekel, ale jeho naléhání a posléze i pláč ji přinutil, aby si sedla na okraj postele a začala jej utěšovat... Od myšlenek na onoho vojáka ji vyprostí neznámý mužský hlas. Který je překvapivě blízko. Jako kdyby onen hlas narušil křehkou krustu ticha, která držela tíživé vzpomínky. Jemné rysy bledého obličeje se stáhnou do překvapeného výrazu, když oči zaznamenají neznámého jen několik kroků od ní. Na několik málo vteřin připomíná polekanou laň. "Ano... Nikdy jsem si ji nedokázala představit. A nyní je tu. Obklopuje nás a pohlcuj..." Spolkne poslední slabiku. Neměla by takto mluvit na veřejnosti a s neznámým mužem. Mohly by z toho být jen problémy. Válka ji naučila, že oči a uši jsou všude. Věnuje mu letmý milý úsměv a následně si kousne do jablka, které doposud svírala v dlani. "Omlouvám se, dnes byl velmi těžký den. Nerada bych zkazila i ten váš." Přestože jablko patřilo mezi její nejoblíbenější ovoce, nyní v ústech působilo jako popel. Přesto pokračuje ve žvýkání, než sousto polkne. Potřebuje do sebe dostat nějaké živiny, aby nebyla slabá. Přesto nechce působit chladně a odměřeně. Neznámý za válku a ani dnešní ráno nemůže, proto se rozhodne dále rozvíjet konverzaci. Pouze jiným směrem. "Povězte, líbí se Vám náš park?" Ani nedokáže spočítat kolik je to dní, kdy se bavila o něčem jiném než o lécích a pacientech. Akcent muže napovídá, že není z Polska. Rozhodne se tuto malou drobnost zhodnotit.

Těžký den byl na ní vidět, byla bílá jako stěna. Dívka, která si prožila před nějakou dobou do jisté míry peklo. Mohl soucítit, litovat jí, ale tohle nebyl jeho šálek kávy. Jediné co udělal, že nepatrně přikývl, protože věděl jak se musela cítit. Z krabičky si opět vytáhl další cigaretu, přiložil jí k rtům, ale lehce jí sepjal v nich. Pak vytáhl benzínový zapalovač a párkrát s ním škrtl, než chytl a plamínek se rozhořel. Přiložil oheň k začátku cigarety a malými potahy do plic si jí zapálil. Zapalovač uložil do kapsy, cigaretu si vložil do prstů a slabě vydechl slabý dým. Lehce si promnul svoje rty a opět se zadíval na ní, hlavou se mu honily vzpomínky na válku. "Hmmm, každý ve válce vidí něco jiného. Někteří jí využívají ve svůj prospěch na úkor těch, co se bojí vzepřít." pověděl jí, i on měl občas pocit, že po jeho službě válka jej nebude dotýkat, ale opak byl pravdou, byl v tom až po uši, ale v té mírnější podobě. Nemusel se krčit v malém prostoru železné bestie, křičet křik těch co umírali, nemusel střílet. Až na to poslední se mu to plnilo. Opět popotáhl z cigarety a nechal dým chvíli dělat bordel v plicích a potom jej vyfoukl. "Mě už jenom tak něco nerozhodí." odpověděl s ledovým klidem, on sám v posledních dnech také neměl náladu, ale nedával to najevo. Každý večer si dal pár skleniček whiskey, a zapálí si hnědé opium, aby se trochu uklidnil. Pak přišla otázka na tento park, zajímavá otázka. Založil jednu ruku do kapsy a opět popotáhl z cigarety, vydechl dým ústy a záhy jej nasál do nosu. Potom vydechl nosem. "Válka zničí tolik věcí, že si člověk zvykne na to, jak tenhle svět vypadá teď a ne jak vypadal minule." možná sice neodpověděl přímo na její otázku, ale jeho názor byl na tohle jasný.

Bedlivě pozoruje neznámého, jak si zapaluje cigaretu. Všechno to jsou naučené pohyby rukou, které muž téměř nevnímá, je to automatická činnost, kterou nejspíše dělá neustále. Tento zlozvyk viděla u většiny mužů. Dokonce i její otec kouřil, ačkoliv upřednostňoval spíše dýmky. Celý jejich byt byl provoněný vůní tabáku a kouře. To v ní evokuje pocit určitého bezpečí, ačkoliv je to iracionální v případě neznámého muže v parku. Mohl by být skrytým agentem nebo donašečem. Takoví působili ve Varšavě několik let před válkou. Lidé poté mizeli v noci ze svých domovů a už je nikdy nikdo neslyšel. Přesto na druhou stranu jedna její část oponuje, že je osvěžující s někým konverzovat. Jako za starých časů. "To ano, ale ať válka dopadne jakkoliv, vždy budou poražení obyčejní lidé. Nesejde na stranách, válka každému něco sebere. Ať už rodinu, lásku, peníze, bezpečí nebo iluze. Navždy zanechá po sobě díru a ač se člověk snaží ji zalepit, nepůjde to." Oříškové oči zaměří na onoho muže, snažíc se přijít na to v čem spočívá jeho prázdné místo. Mysl konečně pouští obraz německého vojáka a na krátkou chvíli se soustředí jiným směrem. "To je skvělá vlastnost. Mohl byste mi dát základní lekci..." Na tváři se jí objeví opět úsměv, tentokrát je o něco širší a upřímnější. Následně natáhne pravou ruku a poklepe na dřevěnou desku lavičky na znamení, aby se muž posadil. Málem by zapomněla slušné vychování. Bylo hloupé, že sama seděla na lavičce a muž před ní stál. Ačkoliv nevypadal pohoršeně nad jejím chováním. "Ano, máte pravdu. I přesto musím se přiznat... občas se neubráním nostalgické vzpomínce na čerstvě posečený trávník. Když zavřu oči, občas tu vůni cítím. Není to moc hloupé, pane...?" Nenápadně se zeptaje na jeho jméno. Nejspíše umění konverzace úplně nezapomněla.

Poznal na ní jakousi nevinnost, která z ní vyzařovala. Dívka, která by nejraději žila bez válek, někde v míru, v bezpečí svého domova s pár dítky a podobně. Jeho tenhle život ovšem už nečekal, nemohl žít klidným životem, každý den pro něj představoval smrt, bojování o svůj vlastní život. Tak trochu stereotypní život. Na svůj k válce se raději už nevyjadřoval, přece jenom, sám patřil ke  straně, která to všechno rozpoutala, netvrdil, že se mu válka nelíbí. Bylo mu to prostě nějak jedno. Potom se lehce lehce musel uchechtnout a lehce si navlhčil rty. "To nepůjde." opět sáhl do krabičky a vytáhl si další cigaretu, byl to velice silný kuřák. Některým to připadalo až nechutné kolik toho vykouří, ale ve válce nebyla jiná možnost, než se takhle uklidnit. Potom se k ní lehce naklonil, aby si jí svýma ledovýma očima prohlédl. "Tohle se člověk nenaučí, válka jej naučí." jeho hlas potemněl, byl zvláštní. Chladný a plný zkušeností, které on zažil. Potom se odtáhl a posadil se tedy vedle ní, opět popotáhl z cigarety a vydechl jí stranou od ní. "Taky občas snívám." také spustil, nebylo na tom nic hrozného, žádná věc, která by odhalila jeho slabinu. "Mýval jsem koně, každý den jsem za nimi chodil na pastviny a trénoval je na dostihy, to byla doba." lehce se zasmál

Využila pauzu mezi mužovými cigaretami a sama si opět kousla do jablka. Některým by intenzita kouření vadila, ale byla zvyklá z nemocnice. Muži často svoji frustraci a špatné vzpomínky utápěli v cigaretách a alkoholu. Alespoň ti nejbohatší. První sousta jablka dorazila do scvrklého žaludku a vyvolaly v něm další touhu po stravě. Ovoce jí spíše připomínalo, jak tělo strádá, než aby ji přinášelo kýžené zasycení. I tak nic lepšího k jídlo nebylo. V bytě má přísady na polévku, ta ji žaludek zahřeje a zasytí, aby mohla večer opět jít vypomáhat. Tohle setkání v parku pro ni bylo blahodárný vliv, daleko lepší než spánek. Úplně zapomněla jaké to je nehrál roli sestřičky, ale být sama sebou. Tedy dokud opět nepřišlo lehké vystrašení, když se k ní muž naklonil a pohlédl na ni modrýma očima. Měla určité podezření, jako kdyby se ji snažil přečíst jako knihu. Srdeční tep se jí na chvíli zastavil, aby o chvíli později se rozezvonil jako kostelní zvon bijící na poplach. A když potom jeho hlas potemní a zní tak trochu cize a vzdáleně, na tváři se jí opět objeví vyděšený výraz. Celé to mohlo trvat na nejvýše několik málo vteřin, pro dívku to byla nekonečná doba. Jako kdyby tušil její tajemství a ona mu tím svým hloupým vystrašením dala nápovědu. Jakmile se posadí, tak se svou vystrašenost snaží schovat opět za jablko, zatímco poslouchá vyprávění o koních. Je to pro ni tak zmatečné... Nejdříve z něho jde strach a poté mluví zasněným hlasem o koních. Je pro ni jako kniha v cizím jazyce, kterou nedokáže rozluštit. "Koně jsou překrásná zvířata. Nedokáži pochopit, jak je mohl nahradit kus železného plechu s koly. Svět z koňského hřbetu vypadá úplně jinak..." Dovolí si také na malou chvíli zasnít, než se rozhodne býti troufalá. "Vždycky jsem vyzkoušet cigaretu... Mohu?" Nakonec přeruší nostalgickou chvilku svým až možná troufalým přáním.

Založil na chvíli ruku do kapes a přemýšlel, nikdy si nezvykl na střílení koně, když se zranil a nebyl schopen vyléčení. Každá ta kulka, která padla mezi ty jeho nádherný oči, byla jako přímá rána do srdce. Naštěstí se to stalo jenom dvakrát, byl i rád, že tank nahradil naprosto koně, alespoň se tolik neplýtvalo tímto nádherným stvořením. Opět popotáhl z cigarety a chvíli vnímal ten požitek v plicích, kdy nikotin se mu pomalu dostával do těla a zvyšoval srdeční aktivitu. Docela se i divil, je dosti možné že nezažila válku plnými doušky, to by pak byla za tu plechovou bestii ještě ráda. Lehce si povzdechl a začal si pohrávat s cigaretou v ruce "Kdyby jste věděla, jaké je to být na frontě, tak budete ještě ráda, že ta plechová bestie je a vy jste v ní." pověděl poněkud chladnějším hlasem, nebyl naštvaný, neměl důvod. Potom se trochu zarazil, když pověděla tu věc s cigaretou, jistě dámám cigarety nabízel, ale většinou se neptali. Otočil cigaretou v prstech, aby filtr mířil k ní "Prosím." jeho hlas nabral opět normální zjev.